I já mám city... - 12. Podle rad

12. kapitola – Podle rad

Sněžilo stále, bez ustání. Jeden by si mohl myslet, že nebesa po čase přestane bavit znovu a znovu přikrývat krajinu sněhovou pokrývkou, ale nebylo tomu tak. S každým dnem se k zemi snesly další sněhové vločky a s každým dnem Lenku lákaly ven více a více...

Osamoceně se procházela pozemky, které zářily čistotou a bělobou. Nikde žádná stopa temnoty nebo strachu. Nikde žádné předurčení toho, co mělo brzo potkat celý svět.
Se zavřenýma očima se nadechla, aby tak mohla pocítit vůni toho klidu ještě intenzivněji. Na víčka jí spadlo několik sněhových hvězdiček, po chvíli roztály vlivem Lenčiny tělesné teploty a jako malé slzy se sklouzly až na její krk.
A přitom neměla jediné pomyšlení na pláč. Už dávno ne...

Od doby, co Ilone zemřela, začalo být všechno jinak.
Konečně si našla čas na vše, co měla ráda. Na osamocené procházky, na čtení zajímavých knih, na novou BA... A už se ani v nejmenším netrápila tím, že všechno tohle podniká na úkor učení. Musela přehodnotit vše, co ovlivňovalo její život a proto si nedělala starosti se svým prospěchem. ten nebyl důležitý.
Měla ráda sníh, milovala zimu. Tak proč se nejít projít ven?

Po několika minutách došla až k jezeru, které v tom mrazu dočista zamrzlo. Dokonce i lavička, na kterou v létě ráda sedávala, byla nyní schovaná pod hromadou sněhu. Ale to jí nevadilo, vytáhla hůlku, bez váhání ji očistila a posadila se na ni.

***

„Ginny, můžu s tebou mluvit?“
Právě končila schůzka novodobé Brumbálovy Armády s jednoduchým krycím názvem „klub“. Jen devět lidí se nakonec odhodlalo Harrymu pomoci při zabíjení mocného lorda Voldemorta a proto odcházeli všichni najednou.
Ginny protáhla obličej stejným překvapením, jako někdy v minulosti Lenka, když ji tehdy oslovila. „Samozřejmě,“ souhlasila bez rozmýšlení.
Odešly spolu za ten samý roh jako o pár týdnů dříve.
„Jenom jsem chtěla říct… Promiň…“ oslovila ji Lenka potichu.
„Ach, Lenko,“ usmála se Ginny a objala ji, „Nejsme my obě pitomý?“
Jsme, zašeptala si Lenka v duchu…

***

Seděla tu už nějakou chvíli, když si všimla, že směrem od Bradavic k ní se přibližuje nějaká malá černá tečka. Tečka postupně rostla a rostla, až se ukázalo, že to je Neville.
Zase se cítila nervózně a velmi nejistě. Jak se k ní přibližoval, byla si čím dál tím více jistá, že ji taky pozoruje. Chtě nechtě se však musela usmívat.
Stál před ní a tvářil se úplně stejně jako ona. Tak nějak nerozhodně.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se jen o pár vteřin později.
Lenku jeho otázka překvapila, vždyť něco takového nečekala, po tom jejich posledním vzájemném rozhovoru. Rozhodla se ale na sobě nedat nic znát. „Jasně,“ odpověděla mu téměř okamžitě a ochotně se na lavičce posunula stranou o necelou jednu stopu, aby se vedle ní Neville vešel.
„To, co se stalo Ilone… Mrzí mě to,“ hlesl Neville, dosedajíc na lavičku. Řekl to tak rychle, jako už by to chtěl mít za sebou, jako by jemu samotnému tohle téma nebylo zrovna dvakrát po chuti.
Lenka potichu přikývla a mimoděk se otřásla. Byl jí tak blízko. Stačilo se trochu natáhnou a…
„Víš… Ten den, co umřela,“ třásl se mu nerozhodně hlas, „přišla za mnou, že se mnou musí nutně mluvit.“
Lenka se na něj otočila. Měla jsem dojem, že jsem byla jediná, s kým tehdy takhle mluvila, napadlo ji.
„Opravdu?“ zeptala se ho, aby se mohla ujistit. „A co ti říkala?“
Neville svěsil hlavu. „Říkala toho strašně moc. Spoustu, spoustu věcí,“ otřásl se při vzpomínání, „A všechny pravdivé.“
„Můžu se zeptat, co ti řekla?“ otázala se ho Lenka poněkud odvážně vzhledem k tomu, že by na ni vlastně měl být naštvaný.
„Většinou o byly věci, které zněly příliš osobně, než abych ti je tu vykládal…“ Neville sklopil hlavu a Lenka ho ochotně následovala. Cítila se čím dál více nesvá. Předstírat, že ji zajímají tmavé šlápoty na zemi, to ještě nikdy nemusela.
Zaslechla však ještě pár slov, které ji překvapily. „Mluvila taky o tobě,“ řekl Neville. Kdo ví proč v tu chvíli zněla Lence ta slova velmi krásně. Tajemně, ale zároveň příslibně.
Vyslovila první, co jí padlo na jazyk. „A co ti řekla?“ Nemohla už déle vydržet hypnotizovat zasněženou zem a tak se pohledem obrátila k Nevillovi. Neodradila ji ani skutečnost, že také on se v tu chvíli otočil k ní a vpíjí se svýma hnědýma očima do těch jejích.
Byl to tak krásný pohled. Zas se ztrácela v jejich čokoládové hnědi. Jako by se do ni nořila hlouběji a hlouběji s každým svým nádechem a výdechem. Měla pocit, že se topí, že jí za chvilku dojdou síly a ona mu propadne navždycky.
A bylo to milé, cítit, že tentokrát už nemže svou nejistotu svalit na nervozitu. Kdyby stála, dozajista by se jí podlomila kolena. Musel by ji pak z té země sbírat…
Ilone měla pravdu. Naprostou pravdu, pomyslela si v tu chvíli.
„Řekla mi, abych to nevzdával,“ přiznal se. A ve vzduchu bylo cítit, jak moc se mu ulevilo, když to konečně řekl.
Svět jako by ztichl, jako by se najednou příroda zastavila, jenom aby je mohla poslouchat.
„A tys to vzdal?“ zeptala se vyzývavě, téměř útočně. Za normálních okolností by se nepoznávala… Jenže teď ano. Teď už bylo všechno jinak.
Usmál se a zavrtěl hlavou. „Ne.“ odpověděl stručně, ale velmi výstižně.
Lenka už dávno věděla, proč jí tohle jeho jediné, krátké slovo znělo tak sladce. Už dávno to věděla.
A pak se jejich hlavy sblížily…